Červená jako symbolická barva krve měla pro člověka zvláštní význam již od nejstarších dob. Červeným okrem zasypávali pravěcí lovci hroby svých zemřelých a dávní umělci ho používali v jeskynních malbách. Mimořádné postavení si červená barva udržela v antickém Římě a v oblibě ho měli i největší malíři renesance a baroku.
Červená barva patří k základním barevným odstínům spektra. V aditivním (doplňkovém) systému reprodukce tvoří spolu se zelenou a modrou kombinaci, z níž lze složit všechny další barvy. Na stejném principu pracuje náš zrak. Vnímání tří základních barev zprostředkují specializované čípky v našem oku, jejich skládání se pak odehrává v příslušných zrakových centrech. Červená barva je nápadná, a proto se používá tam, kde je třeba podtrhnout význam nějakého sdělení. V Číně je razítko červeným inkoustem již čtyři a půl tisíce let podmínkou platnosti jakéhokoli úředního dokumentu.
CO ZNAMENÁ
Červená také symbolizuje vášeň, lásku a energii a je to oblíbená barva toreadorů. Reprezentuje důstojenství a je barvou významných církevních hodnostářů i světských osob zvyklých kráčet po rozvinutých červených kobercích. Je to rovněž barva revoluce, při níž se nám vybaví Rudé náměstí v Moskvě, Rudá knížka velkého čínského vůdce Mao Ce-tunga nebo latinskoamerický idol guerillového boje Che Guevara. Pro svou nápadnost je používána i jako barva varování a zákazu na semaforech a výstražných tabulích. Jako barva Mezinárodního červeného kříže je červená barvou zdravotnických zařízení a symbolem záchrany lidského života.
RUMĚLKA
Tradičními zdroji červené barvy byly vedle okru především cinabarit (rumělka), minium (suřík) a mořští měkkýši (nachovci a ostranky sloužící v antice k výrobě purpuru). Rumělku používal na svých obrazech často i mistr barokní malby Peter Paul Rubens. Na slavném plátně Snímání z kříže tvoří pronikavě červený plášť Jana Křtitele efektní kontrast k bledému tělu Kristovu a k bělobě jeho roucha.
Rumělka se získává z červené odrůdy sulfidu rtuťnatého známého již v antice. V době římské říše byl jejím největším nalezištěm hispánský Almaden ležící dnes asi dvě stě kilometrů od Madridu. Rumělka byla vzácná, a proto velmi drahá surovina a výhradní právo na její prodej náleželo císaři. Ceněnou a těžko dostupnou barvou byla rumělková červeň i pro malíře evropské renesance a baroka. V dnešní době se vyrábí i synteticky, pokud se však rozhodnete pro přírodní variantu, zaplatíte za jednu tubu o obsahu 225 mililitrů nejméně 350 eur.
V letech 1600 až 1608 pobýval Rubens většinou v Itálii, kde měl možnost seznámit se s tvorbou Michelangela a da Vinciho, kteří měli vlastní zdroje rumělky v té nejlepší kvalitě. Tam se Rubens naučil, že je lepší kupovat rumělku v hroudách místo v prášku, který se často míchal s levnějším suříkem. Suřík jako červené barvivo používali s oblibou tvůrci knižních maleb ve starověké Persii. Podle latinského názvu suříku (minium) se jejich výtvory pak nazývali miniaturami. Teprve později se označení miniatura začalo používat také ve významu drobnomalba.
V patnáctém a šestnáctém století byla nejkvalitnější barviva k dostání v Benátkách, které byly tehdy významným centrem námořního obchodu. Kvalitní rumělkovou červeň proto najdeme i na typických obrazech Paola Veronese, který po většinu své umělecké dráhy působil právě v Benátkách. Výhradními dodavateli rumělky pro Leonarda da Vinci byli bratří jeronymité z kláštera San Giusto alle Mura. V některých smlouvách si umělec dokonce vymiňoval, že všechna barviva budou přicházet právě odtud. V roce 1508 psal do stejného kláštera i Michelangelo Buonarroti, aby si tu zajistil přísun nejlepší rumělky a ultramarín pro plánovanou práci na Sixtinské kapli.
KOŠENILA
V průběhu šestnáctého století se na scéně objevil nový zdroj červené barvy – košenila. Barva získávaná ze sušených těl samiček drobného červce nopálového má karmínový odstín a využívá se nejen v malířství, ale také v potravinářském a kosmetickém průmyslu. Karmínové barvivo znali Inkové a Aztékové již dávno před příchodem Evropanů. Po dobytí Mexika začali Španělé vyvážet košenilu ve velkém. Jen v roce 1575 dopravila košenilová flotila do Evropy osmdesát tun barviva. Na výrobu jediného kilogramu je přitom zapotřebí 140 000 exemplářů červce. Španělům se dlouho dařilo udržet monopol na pěstování červců a výrobu karmínu. Až o dvě stě let později se podařilo mladému Francouzi jménem Thierry de Menonville odhalit jejich tajemství. Výsledky své špionážní cesty zveřejnil v roce 1786 v knize Traité de la Culture du Nopal, … précédé d’un voyage `a Guaxaca. S úspěchem začal pěstovat červce nopálového v hlavním městě Haiti Port-au-Prince. Za své zásluhy byl později jmenován dvorním botanikem.
Dnes pochází osmdesát procent světové produkce košenily z Peru. Kaktusové plantáže určené k pěstování červce nopálového najdeme dále třeba v Mexiku, Hondurasu nebo na Kanárských ostrovech. Jako přísada do různých výrobků nese košenila označení E120.
VELÁZQUEZ
Během svých cest se Rubens dostal i do Španělska, kde se setkal s mladým talentovaným malířem Diego Velázquezem. Inspiroval ho k návštěvě Itálie a ke studiu tamějších renesančních mistrů. Od Rubense se jeho španělský kolega také poučil, jak lze vhodným použitím červené barvy výrazně zvýšit celkové působení malby. Na portrétu papeže Inocence X. použil hned pět odstínů červeně. Získání rumělky bylo pro dvorního malíře španělského krále Filipa IV. snadnou záležitostí. Největší evropské naleziště Almadén bylo na dosah ruky a krále, který byl horlivým sběratelem Rubensových obrazů, nebylo nutné o významu kvalitních barev dlouho přesvědčovat. Rumělková červeň je stálobarevná, a proto Rubensovy i Velázquezovy obrazy dodnes září jasnými odstíny.
TURNER
Jiné zkušenosti s červenou barvou měl slavný anglický malíř Joseph Mallord William Turner. Byl to emotivní, vznětlivý a citlivý umělec, který žil především pro daný okamžik. Zajímalo ho hlavně, jak jeho dílo působí v okamžiku zrodu, a další osud jeho pláten mu byl lhostejný. Turner rád experimentoval s barvami a používal asi pět různých druhů červené. Například na svém nejslavnějším obraze The Fighting Téméraire použil ke znázornění červených záblesků na obloze nad námořní scenérií výraznou jodovou červeň (sloučenina rtuti a jodu). Tato barva je velmi nestálá a mění své odstíny již po několika měsících. Turnera na to upozornil jeho přítel a vynálezce této barvy, chemik Davy. Malíř však dal přednost okamžitému efektu před trvanlivostí díla. Dnes si již diváci původní hru barev na obloze nad slavnou válečnou lodí britské flotily mohou pouze domýšlet.
TRVANLIVOST BAREV
Každý obraz vypadá po několika stech let jinak než v době svého vzniku. Pigmenty jednotlivých barev se mění působením slunečního světla a reagují se vzdušnou vlhkostí a dalšími látkami ve svém okolí. Tyto změny se nevyhnou ani jinak velmi trvanlivé rumělce. Tam jsou hlavním problémem příměsi chloridů v původní surovině, které působením světla dávají vznik miniaturním kapkám rtuti. Tím vznikají na původní červené ploše drobné černé skvrnky. Dalším postupem času reaguje rtuť dál na bílý chlorid rtuti. Zaručený prostředek na trvalé uchování původní barevnosti nebo na její dokonalé obnovení neexistuje, zásahy konzervátorů však mohou v mnohém alespoň přiblížit originální podobu uměleckého díla. Staří mistři měli většinou ve zvyku nanášet na hotové barevné plochy lesklou ochrannou vrstvu. Právě tato vrstva se nyní ukázala jako velmi účinný prostředek proti působení chloridů v rumělce. (ak)