Se vznikem lidské společnosti a obchodování úzce souvisí také potřeba něco měřit a vážit. Vznikly tak jednotky délky či hmotnosti, které se po staletí využívaly do doby, než na řadu přišly jednotky SI. Jak s tím souvisí koncové měrky?
Jak to bylo se stopou a loktem?
Historie měření ve stopách či loktech je docela dlouhá. Začala se psát už v Sumerské říši, která byla ve své době na vysoké úrovni. Propracované hospodářství a obchod potřebovaly mít k ruce jednotky, podle níž se budou počítat prodané metry látky nebo délka pozemku. Stopa i loket byly později využívány také ve starověkém Egyptě, antickém Řecku a Římě a ve středověku se dostaly i do Evropy. Stopa představovala délku chodidla, loket zase délku paže.
Jednalo se tedy o míry, které měl každý kupec či kdokoliv jiný okamžitě k dispozici. I tak ale byla potřeba jejich délku sjednotit. Ve středověku bylo celkem běžné, že každá země či větší město mělo vlastní délku loktu. Bylo tedy pravidlem, že na náměstích býval zazdíván kov o délce loktu, který pomáhal řešit případné spory trhovců.
Měření v moderní době
Postupem času, jak docházelo ke zdokonalování manufakturní a později strojní výroby, se objevil požadavek mít přesnější měřidla. Na přelomu 19. a 20. století přišel Švéd Carl Edvard Johannson s koncovými měrkami, které se staly jakýmsi základem pro měření délky. Říká se jim podle jejich tvůrce Johanssonky neboli základní měrky a ve své podstatě se jedná o ocelové nebo keramické destičky či hranoly s přesností až 0,001 milimetru. Koncové měrky mohou být kalibrační, kontrolní, etalonové či dílenské a nejčastěji se prodávají jako sady koncových měrek se 31, 87 nebo 103 díly. Na jejich výrobu se používá buď vystárlá legovaná ocel, nebo keramika, která má lepší odolnost v otěru.